Široké spektrum zájmů a hluboké vzdělání byly rovněž vlastní Jiřímu Kovaříkovi. Zajímala ho hudba a rozuměl jí, měl rád literaturu a hodně četl, zajímala ho historie i současnost a hodně proto cestoval. Poznal mnohé země, Itálii, Řecko, Francii, Holandsko, Španělsko, ale třeba i Arménii a Gruzii, tedy vždy země s předlouhou kulturní tradicí, která ho oslovila a následně vedla ke vzniku děl reagujících na poznané. Nejedná se však téměř nikdy o konkrétní krajinný výsek či etnografický zážitek, ale nalézáme spíše symbol, nadčasově vyjadřující obecné jevy a zákonitosti. Častý je motiv moře, které měl samozřejmě rád, ale které nejen pro něho bylo vyjádřením nevyčerpatelné životní síly, nekonečnosti, ale občas i temné všepohlcující propasti. Dalším důležitým prvkem v obrazech bylo pro Jiřího Kovaříka zvíře, obecně v umění představující božské síly, instinkty, nevědomí. Přeneseně pak symbolicky slouží jako vyjádření touhy člověka po síle. V širším pojetí pak zvířata vypovídají o duchovně tělesných vzájemných vazbách, ať se jedná o psa, leoparda, kočku, koně a jiné. Pes byl dříve považován často za strážce říše mrtvých, ale později zvítězilo jeho užití jako symbolu věrnosti, víry a také ve významu ochránce žen a dětí. V tomto pozitivním smyslu ho také patrně malíř chápal a obdivoval. Nabízí se však i tak trochu myšlenka jiného skrytého vyjádření, a to vlastní vnitřní Kovaříkovy samoty a opuštěnosti. Vždyť uprostřed lidí bývá člověk, a zvláště pak umělec, velmi často sám. Šelmy jistě Jiřího Kovaříka zaujaly pro svoji divokost a krásu, ale v obrazech je chápal i v jiných významech, třeba jako představitele plodnosti, znovuzrození, smyslnosti, ale možný je i symbol smrti, jako je tomu konkrétně u pantera, jaguár je zase znám jako vyjádření hrdosti a samčí plodnosti. I tak to můžeme v dílech Jiřího Kovaříka chápat. V řadě obrazů z tzv. Španělského cyklu, vznikajícího v letech 1970-87, se objevuje korida, vazba člověk a býk, kde je akcentována interakce síly, mužné bojovnosti, ale i síly animální, sexuality. Jiří Kovařík se obdivoval těmto silám a ve svých podobenstvích vydával tak svědectví i o svých zápasech. Často se v jeho dílech objevují ženy. Jsou nahé, a proto je také můžeme vnímat jako symbol ryzí čistoty a pravdy. Spíše je však v podání Jiřího Kovaříka pociťujeme jako obrazovou myšlenku odevzdání, tajemství a zázraku zrození. Jiří Kovařík tak vyjadřoval svoji hlubokou úctu k ženě zejména v polaritě lásky žena muž, ale nalezl i pochopení pro lásku lesbickou v přesvědčení, že hluboká láska a porozumění pro druhého jsou vždy čisté a naplňující. Jen lidská zloba a nepochopení pak přináší negativa a nešetrně trhá jemná přediva vztahů.

V Kovaříkově tvorbě, hlavně v malbě, lze však nalézt také další motivy. Objevuje se, zejména v 70. letech, kůň, k němuž se jako věrnému příteli a služebníku člověka váže v různých kulturách bohatá symbolika. V obrazech Jiřího Kovaříka se objevuje jaksi dvojjedině, radostně jako nositel mladé síly a mužnosti, ale i jako poněkud temný, osudový symbol zmaru, smrti. Ostatně osudovost a transcendentno soustavně jeho tvorbu provázely. Často si vybíral motivy s tímto podtextem, volil je záměrně a řadil pak takto koncipovaná díla do cyklů. Lze však nalézt i obrazy jaksi solitérní, kde se myšlenka spojila s malířským vyjádřením naráz, aby se uvolnil vnitřní přetlak naléhavosti sdělení. Tak vznikly například obrazy P. Lumumby, generála Pattona, v záměru byl i Che Guevara, osobnosti spojené s ideály lidské svobody a demokracie.

Velké, ale zřejmě ne zcela dořešené téma byl Kristus. Umělec měl představu tváře, ale zdá se, že spíše vítězila myšlenka světla jako vyjádření velikosti duchovního osvícení, života a štěstí. Jiří Kovařík byl v podstatě hluboce náboženský, s úctou před neznámou tajemnou silou, jíž dal člověk jméno Bůh. Toho pak v jednom svém obraze personifikoval. Podoba a postoj španělského rolníka tuto malířovu elementární vazbu k Bohu vyjadřuje, tak jako ji třeba známe z některých obrazů Milletových. Jen několikrát užil v obraze Jiří Kovařík zástupný znak masky. Ta u toreadora sice může být chápána jako kultovní či magická představa nebo jako zakrývání sebe sama a svého já za novou umělou tváří, avšak v malířově podání má jeden jediný význam. Smrt.

V celkovém kontextu tvorby mají své nezastupitelné místo kresby. Jiří Kovařík náležel k pohotovým kreslířům, jimž vyhovuje jednoduchá, ale krásná a plastická kreslířská linie. Čistota jeho kresby, at se týká letmých záznamů, přípravných skic nebo sérií kreseb definitivních, vždy osloví a zaujme. Tvorba Jiřího Kovaříka má několik vývojových fází, bohužel měla téměř dvacetiletou normalizační přestávku, kdy nevystavoval a tvorbu jako mnozí další prezentoval jen v úzkém kruhu přátel a známých. Vyspěl však v pozoruhodného představitele zejména magického realismu, v jehož díle není malost a malichernost tohoto světa, ale síla vize a obecně platných hodnot. Proto je škoda, že 27. 10. 1994 předčasně odešel.